Přechod Jasiňa – Usť Čorná aneb balada pro Houbového dědu

 

Den první

Noc jsme strávili vysoko nad Jasiňou. Za první republiky to byla nejvýchodnější vesnice. Všechno je zahaleno do mlhy. Vaříme si snídani a hádáme, jestli se počasí zlepší. Nakonec se přeci jen mlha trhá a začínají se nám odkrývat překrásná údolí. Pomalu sestupujeme do vesnice. Cestou se ještě zastavíme na starém opuštěném židovském hřbitově. Mrtvé, povalené kameny jsou němými svědky kdysi velice silné komunity na Zakarpatské Rusi. Dole ve vesnici posíláme pohledy a kupujeme chleba. Kolem občas projíždějí lady s českým značkami. Že v nich Češi nesedí je zřejmé. Dumáme, jestli jsou všechna ta auta kradená a zloději se ani nenamáhají sundat značky, nebo jestli patří Ukrajincům, kteří pracují v Čechách. Doufáme, že snad je to spíše ta druhá varianta. Dojdeme do středu vesnice a míjíme rozestavěnou turistickou chatu. Rozestavěnou, už léta. A zřejmě jí ani nikdy nedokončí. Takovýchto pomníků zašlých časů je po této části země rozeseto mnoho. Za tímto monstrem přecházíme řeku po visutém mostě, na jehož sloupcích jsou ještě patrné turistické značky pocházející z období první republiky. Zvolna stoupáme, kdesi vysoko nad námi je náš první cíl – hora Menčul.
V průvodci je skoupý popis, jak se dostat na turbázu Dragobrat právě přes vrchol Menčul. „Hlavně se musíte držet nezřetelného hřebenu.“ Říkáme si, že by bylo zbabělé použít obkliky a jít po cestě. To přeci nemůžeme udělat, přinejmenším ne hned na počátku. Proto když se nad vesnicí zastavíme a dáváme se do řeči s chlapíkem, který jel kolem s koňským povozem, nedáváme na jeho radu, ať raději jdeme po oné cestě, že je v lepším stavu. Stoupáme tedy výše a libujeme si, jaké krásné počasí to máme. Nicméně trochu s obavami hledíme na východ, odkud se zvolna blíží hradba mračen. Znovu zastavujeme u hranice lesa a jíme. Odcházím na výzvědy k jedné z chalup. Chlapík natírající okna nám radí, ať nejdeme přes Menčul, že to je kratší, ale že nenajdeme cestu, kde odbočit. Chvíli klábosíme, ukazuje se, že pracuje v Ostravě. Vydáváme se dále a po chvíli se znovu ptáme na cestu. Další člověk, který pracuje v Čechách. „Jděte přes vrchol“, zní jeho nekompromisní rada. Vydáváme se na cestu.
Jak později pochopíme, zde není problém, že by tu nebyly cesty. Problém je, že je tu příliš mnoho cest. Nejsme schopni rozlišit, jestli jsou vyšlapány dobytkem, náhodnými turisty, zda opravdu někam vedou nebo za první zatáčkou budou končit v neprostupném mlází. Nakonec se nám daří dostat na hřebenovku po níž pokračujeme. Už se skoro radujeme, jak to bylo prosté. Neustále sice kontrolujeme azimut, ale přesto se nám stalo, že jsme špatně odbočili a začali jsme sestupovat nesprávným směrem. Zdrceně koukáme na hřeben vysoko nad námi, na který se musíme opět dostat. Daň za blbost. Pomalu stoupáme ztracené stovky výškových metrů a radujeme se alespoň z překrásných výhledů. Docházíme na ostroh lesa a s napětím očekáváme, co se objeví. Jak už to tak bývá, situace zůstává i nadále nepřehledná a není nám moc jasné, kudy se dát dále. Vybalujeme jídlo a obnovujeme ztracené síly. Výškoměr ukazuje asi 1300 metrů nad mořem, předpokládáme, že jsme vrchol Menčulu obešli a nyní už jen sestoupíme do údolí, kde se má nacházet turbáza Dragobrat postavená českým svazem turistů za první republiky. Opět klesáme a po vyšlapané pěšině se noříme do hustého lesa. Po pár okamžicích je cesta pryč. Prodírat se s batohy na prudkém svahu hustým lesem nám přišla jako poměrně veliká pakárna, tak se vracíme a les obcházíme. Sestupujeme po jeho okraji. K naší radosti dole narážíme na cestu. Hledíme s Martou na sebe a je nám to jasné – to je ta cesta, kterou jsme nejdříve tak furiantsky odmítli. Shazujeme batohy a odpočíváme. Večer se kvapem blíží a taky mračna nás už dávno dostihla. Odhadujeme, že bychom snad mohli ještě na Dragobrat dojít. Asi po půl hodině se proti nám objeví terénní Lada Niva, jejíž osádka nám doporučuje, ať si na Dragobratu dáváme pozor na své věci. Jsme alespoň rádi, že jdeme správným směrem. Jenomže již brzy se začínají cesty dělit a my tápeme kolem, kterou se máme dát. Naše mapa je v tomto naprosto nepoužitelná. Nakonec už dost vyčerpaní se dostáváme na jakési schizofrenické křížení cest, kde je mračno turistických značek na stromech. Do dneška se mi zdá divné, že by to mohlo být torzo starého značení. Naštěstí se také objevily sloupy s elektrickým vedením. Vydáváme se tedy podél něho. Kam by mohly vést jinam než na Dragobrat, říkáme si. Ale večer rychle přichází a tak vyhledáme příhodné místo a stavíme stan. Rychle uvařit večeři a pak už padáme do spacáků. Před půlnocí začíná pršet.

Den druhý

S přestávkami pršelo až do rána. Když se dopadání kapek na tropiko odmlčelo, rychle vaříme snídani a balíme mokrý stan. Dáváme se na cestu. Do čtvrt hodiny se před námi objevuje turbáza Dragobrat. Obejdeme jí a škvírami koukáme dovnitř. Celé přízemí je zavřené, po schodech nahoru se nám nechce lézt. Obcházíme okolí a zjišťujeme, že vedlejší chatka je otevřená. Mohla by to být snad jakási jídelna. Mohutná lavice a stůl, v rohu polorozpadlá kamna. Venku se zase dává do deště, mlha nám umožňuje rozhled sotva na 50 metrů. V rohu místnosti postavíme stan a doufáme, že nám uschne. Sedíme asi hodinku uvnitř a hledíme skrze okénka, jak se v dešti prohání stádo koňí. Pak na chvíli déšť ustává a my se opět vydáváme ven. Ke svému úžasu zjišťujeme, že turbáza není prázdná, celé horní patro je obydlené dělníky, kteří pracují v lese. Nikdo nás naštěstí nikam nevyhání, tak se opět můžeme ukrýt před novým lijákem. Po obědě se naštěstí počasí trochu zlepší, mlha se občas protrhá, takže můžeme vidět na protějším svahu lyžařský vlek, kam budou mířit naše další kroky. Balíme skoro suchý stan a opouštíme naše dočasné útočiště. Pod vlekem nalezneme nově rozestavenou chatu a partu dělníků cosi kutících. My se nezastavujeme a začneme stoupat podél vleku vzhůru. Brzy nám údolí zahalí mlha. Alespoň, že přestalo pršet. O pět set výškových metrů výše nás čeká konec vleku a zároveň malá dřevěná bouda, která asi kdysi sloužila k ovládání vleku. Bouda je přepažena na dvě části, z nichž jedna je relativně čistá. Zálibně si jí prohlížíme a je nám jasné, že dnes už dále nepůjdeme. Po chvíli se mlha začne zase trhat. Vycházíme ven, prudký vichr s nám cloumá. Vyběhnu na vrchol kopce. V tom se opět mlha vytratí a já uvidím pod sebou závratně hluboké údolí s roztroušenými salašemi. Vše trvá přízračně jen pár okamžiků. Stačím ještě zachytit směr hřebenu, na který bychom se měli druhý den vydat. A vše je jediném okamžiku opět pryč. Vracím se zpět.

Den třetí

Těšili jsme se, že se probudíme a všude kolem bude modré azúro. Místo toho je taková mlha, že není vidět ani na nejbližší stožár vleku. Propadáme depresi. Čeká nás totiž hřebenovka a vůbec netušíme, jestli tam je nějaká cesta nebo ne. Bez prosté navigace očima se ztratíme raz dva. Je zajímavé, že člověk se při myšlence na špatné počasí většinou podvědomě nejvíce bojí deště. Přitom taková mlha může být daleko horší. Přiblížilo se poledne a situace se výrazně nelepší. Mlčky balíme. Na chvilku se mlha protrhala, ale hned se zase vše vrací zpět. Půjdeme dolů. Opouštíme naší útulnou boudu a začínáme klesat. Vítr opět začne občas protrhávat mlhu. Sestoupili jsme zatím asi jen padesát výškových metrů. Mlha se občas na pár okamžiků vytrácí. Stále ještě váháme, ale nakonec se obracíme a začínáme opět stoupat. Ještě, že jsem včera viděl, kde se nalézá hřeben. Brzy zjišťujeme, že tu asi přeci jen nějaké cesty budou. Musíme nejdříve sestoupit do sedla, přitom naštěstí míjíme pramen vody, takže si opět můžeme doplnit zásoby. A tím začala naše hřebenová tůra, kde jsme jen zřídka měli příležitost nahlédnout do hlubokých údolí pod námi. O to častěji jsme měřili azimut a snažili se z mapy zjistit nějaký nový překvapující detail, který tam samozřejmě nemohl být. Ono je to také těžké, když jdete podle mapy s měřítkem, jakou používám v Čechách jako autoatlas (1:200 000). Pravda, měli jsme to nejlepší, co je k mání. V porovnání s klukem z Prahy, kterého jsme potkali v Jasině jsme na tom byli fantasticky. On k navigaci používal velkou mapu Rumunska. V rohu se tam krčilo kousek Zakarpatské Ukrajiny.
Pokračujeme tedy dále po více či méně znatelné cestě a občas máme neuvěřitelnou radost, když narazíme na kamenech na staré značení. Že nevíme, kam kdysi vedlo je celkem vedlejší. Mlha se za námi táhne, máme radost alespoň z toho, že neprší. Jen krápe či přátelsky mží. Pouze chvílemi se mraky připomenou, co by také mohly spustit. Můžeme jen tušit, kde jsme za sebou nechali vrcholy Dogjaska a Ungarjaska. Pohled na mapu naznačuje dvě možnosti. Buď můžeme jít z Ungarjasky na sever po hřebeni, který nás dovede nad vesnici Lopuchov nebo se z Ungarjasky vydáme na západ na další vrchol Tempa. Z něho pak můžeme sejít do údolí, kde by měl téci potok či říčka Jablunica. Vtip v této variantě byl v tom, že vedle potoka byla na mapě namalovaná cesta. Tahle varianta se mi zdá lepší. Jenomže, všechno je to spíše teoretické, protože jak v mlze rozpoznáte, jestli jsme už opravdu minuli Dogjasku ? Kráčíme tedy dále a večer se začíná přibližovat. Počasí se trochu umoudřilo a i viditelnost se podstatně zlepšila. Jsme na cestě nepřetržitě skoro šest hodin a máme toho pomalu dost. V dálce uvidíme podivný artefakt, který je patrně umělý. „To bude rozcestník“, jásá Marta. Jsem poněkud skeptický, ale proč ne, v této zemi je možné všechno. Nebyl to rozcestník, ale kříž s ukřižovaným Ježíšem. Kráčíme ještě asi půl kilometru a ocitáme se na hraně údolí. Tady pro dnešek končíme. Shazujeme batohy a po okolí hledáme nejlepší místo pro stan. Pak ještě hledíme do dálky a snažíme se najít cestu pro zítřek. Máme totiž tušení, že v dálce na dně údolí vidíme vesnici, asi Usť Čornou či Lopuchov. Opravdu, v noci z tohoto místa vychází nepatrná zář elektrického světla. Dáváme se do stavby stanu. Jak to tak bývá, v půli začíná silně pršet. Přehazujeme proto ještě přes tropiko spojené pončo pláštěnky. Ze stanu se snažíme dirigovat vařič, na kterém si venku vaříme. A pak už jen zalézt do spacáků a poslouchat, jak déšť bubnuje do stanu. Kolem půlnoci nedaleko uhodil osamocený blesk. Spíme.

Den čtvrtý

Prší v podstatě celou noc. Ráno déšť přestává. Obvyklý rituál snídaně a balení stanu. Ve větru i celkem usychá. Opět hledíme do údolí a přemýšlíme, kudy dále. Nakonec se vydáváme cestou vlevo přes hřeben. Dole pod námi se rozkládá údolí, které se napojuje na hlavní údolí, ve kterém věřím, že se nachází potok Jablunica. Je načase opustit hřebenovou cestu a sestoupit do lesů. Scházíme prudký kopec a zastavujeme se pod dvěma duby. Čas na občerstvení. S radostí pozorujeme, jak se obloha čistí a že se snad dneska onoho vysněného azúra opravdu dočkáme. Plni optimismu se dáváme na cestu. Kdybychom tušili !! Chvíli jsme sestupovali dolů korytem potoka, nakonec jsme ho nechali v hluboké strži pod sebou a šli po louce. I ta ale jednou končila a my se vnořili do lesa. Bylo nutné sestoupit dolů do jeho koryta. Pod námi byl sráz, dlouhý určitě přes sto metrů, který končil horským potokem. Problém byl jen v tom, že onen sráz měl nejméně 60 stupňů, ale spíše více. Namáhavě sestupuji dolů strom od stromu, až jsem nakonec šťastně dole. Marta mezitím uvízla kdesi nahoře. Takže opět nahoru, beru jí batoh a opět šplh dolů. Konečně jsme oba dole. Spousta much konečně opět po jistě hodně dlouhé době našla vítaný cíl. Chvíli se snažíme jít potokem dolů, ale prostě to nejde. Prudce padá dolů a všude ještě leží zpolámané stromy. Před dvěma lety jsem na Sumatře chodil s průvodcem tři dny v džungli. Proti tomuto to byla procházka. Nezbývá nám tedy opět nic jiného, než se vydrápat na protější svah. Úhel je stejný, jako na té protilehlé straně. Tak už to chodí. Sotva se vyřízeni ocitneme na hřebeni, zjistíme, že na druhou stranu je jen nepatrně menší sráz dolů k potoku. Tentokráte jdeme trochu více po vrstevnici. Nakonec se ocitáme na břehu potoka. Těch několik set metrů nám trvalo jistě přes hodinu. Sedíme na kamenech, odpočíváme. „Je to dobré,“ jsem výjimečně optimistický. „Tady už bude koryto řeky širší, bude vymleté od jarní vody.“ Ano, měl jsem pravdu. Všude bylo velké množství balvanů a spadaných kmenů. A tak začala naše cesta do civilizace korytem řeky. Nejdeme vodou, ale mistrně poskakujeme po kamenech, často musíme přecházet z jednoho břehu na druhý, podlézat a přelézat padlé stromy. Ještě, že to počasí se zlepšilo. Takto míjí hodiny a my monotóně šlapeme dál. Pak jsme si poprvé všimli otisku boty v blátě. Začínáme chápat radost, jakou musel zažít Robinson. Po namalované cestě z mapy není nikde ani památky. Konečně, vůbec nemáme jistotu, že jsme se strefili do správného údolí. A hodiny míjejí. Je kolem šesté večer a vyčerpání se začíná dostavovat. Pomalu začínáme myslet na utáboření. Přešli jsme opět na druhý břeh a v lese narazili na jednu z nesčetných pěšin. Můžeme se jen dohadovat, jestli je od zvěře nebo lidí. Ti jich přinejmenším občas využívají, jak dokládají stopy. Pak dokonce nalezneme i části očištěných hub. A pak se to najednou stalo. Kráčíme po pěšině několik metrů nad řekou a najednou pod námi uvidíme stavení s několika kůlnami. A mezi domem a kůlnou se plahočí jakýsi stařík a nosí do domu polena. Koukáme na to jako na zjevení. Je rozhodnuto. Rychle sestupujeme k potoku, který se již definitivně změnil do podoby říčky. Tady se už suchou nohou nedá přejít. Bez zaváhání brodíme a vydáváme se k domečku. Nakoukneme dovnitř a uvidíme našeho staříka sedět u kamen. U kamen ! U roztopených kamen ! Slušně zdravíme. Stařík se šourá ven. Ptá se, kam máme namířeno. Usť Čorná. Tak to je daleko, zůstaňte tady, můžete tu přespat. Hned nás táhne do druhé místnosti domečku. Dvě postele s drátěnkou, na nich jakési značně zašlé hadry, při dobré vůli nazvatelné povlečením. Tak začala naše návštěva u staříka, kterého jsme překřtili na Houbového dědu. Na provázcích hustě zavěšených nad kamny sušil spoustu hub. Celé stavení jimi bylo velice intenzívně prosáknuto. Zujeme si naše boty a stavíme je ke kamnům. Houbový děda vytahuje z kamen pekáč a dělí se s námi o jeho obsah. Vnitřnosti. Na svých cestách po Asii jsem už jedl leccos, ale nad některými kousky jsem se opravdu musel hodně ovládat. Děda se naštěstí na chvíli odšoural ven, takže zbytky našeho jídla se rychle přesunuly na jeho talíř. „Fakt moc dobré,“ ubezpečujeme ho, ale raději si dáváme chleba. Děda nás počastuje malými hruškami a pak ještě každému přidá po švestce. V tomto kraji to má cenu manga a ananasu. My také šáhneme do svých tlumoků a dáváme mu čokoládu. Zaraduje se – pro vnuka. Zbytek našeho ferneta už ale vnukovi nezůstal. Snažíme se navzájem komunikovat, ale opravdu to moc nejde. Houbový děda ovládá jakýsi místní dialekt, na který je naše česko-slovensko-ruština krátká. Dochází až ke komickým okamžikům. „Tak jak bude zítra ? Bude svítit slunce ?“ „Jo svátky máme, zrovna jeden za týden.“ Náš dobrodinec je už v penzi (bůhví, jestli nějakou dostává), 34 let pracoval jako lesák. Nakonec začínáme tušit, že jsme asi přeci jen ve správném údolí. Děda nám říká, že až k němu vedla cesta, jenomže povodně v listopadu 1998 všechno zničily. Ukazuje nám, kam až sahala voda. Je nám trochu záhada, jak tu může žít, když jak říká trpí revmatismem a špatně chodí. „Duňka mi sem chodí, nosí jídlo“. Ze srdce přeji Houbovému dědovi tak hodnou dcerku. I přes své nesnáze chodí po kopcích a sbírá houby. Nedovedu si představit, jak tu může trávit zimu. Padne tma a my jdeme spát.

Den pátý

Houbový děda
Houbový děda

Ráno vstáváme brzy. Na nás až neobvykle brzy. Houbový děda nám nabízí snídani. S díky odmítáme s tím, že obvykle jíme později. Mísí se v nás obava z ještě poloprázdného pekáče s vnitřnostmi s pocitem, že není pěkné dědovi ujídat jeho zásoby na bůhví kolik dní. Horší ale je, že z něho nejsme schopni vypáčit informaci, kudy se dát dále. Jaksi jsem si nemohl představit, že by se jeho duňka k němu probíjela několik hodin korytem potoka. Nastává onen okamžik, kdy se musíme rozloučit. Přejeme dědovi hodně zdraví a pro jeho upevnění mu necháváme drobný peníz, aby mohl „čut čut popiť“, pokud mu tu kořalku ale někdo přinese. Vyrážíme tedy nad chalupu, kam ukazovala jeho ruka. Hned narážíme na cestu a jsme štěstím bez sebe. Asi po 200 metrech cesta končí v divokém padáku k potoku, který tvoří přítok říčky. Znechuceně se vracíme a opět postupujeme dále podél říčky. Konečně je azúro, v hluboce zařízlém kaňonu je ale zatím stále stín. Po další hodině nacházíme hmatatelný důkaz, že tady asi opravdu kdysi vedla cesta. Na břehu se válí zrezavělý vrak nákladního auta. Zastavujeme se a dáváme si snídani. Nyní už opravdu věříme, že máme civilizaci na dosah. Rozverná nálada se mezi námi zlehounka vznáší a my si jí hýčkáme. A opět na cestu. Říčka už je hodně široká a nedá se téměř nikde bez brodění překročit. Naštěstí tento manévr v podstatě už nemusíme volit. Najednou se před námi prudce otevírá koryto vymleté říčkou a na druhé straně vidíme další stavení. A u něho babku, jak se stará o kravku. Dorazili jsme do civilizace.
Trvalo nám ještě několik hodin, než jsme opravdu došli do Lopuchova. Po cestě jsme měli příležitost spatřit rozbořená stavení a dokonce celé domy uprostřed koryta sotva znatelného potůčku. Nakonec i ten zbytek cesty se objevil. A za ní mohutný buldozer si razil cestu vpřed. Nová cesta bude. Až do další povodně.
Prošli jsme Lopuchovem a cestou poklábosili se starostou. Jel kolem na kole a podivoval se tomu, jak jsme si fotili tři malé čuníky, kteří někam kráčeli. „Tady býval dům a tady další,“ ukazoval na zplanýrovanou pláň, kde byly roztroušené balvany a na třísky rozemleté stromy. Co na to říci.

Nakonec jsme se dostali i do té Usť Čorné a byli jsme tomu rádi. Tento přechod můžeme jen každému doporučit. Ale pamatujte, není to nedělní výlet na Karlštejn. Ale ty příhody, které Vás cestou minou jistě stojí za to.

P.S. Zkuste si jen tak představit, že kdesi v divočině, v jednom zarostlém údolí bez cest na Zakarpatské Ukrajině žije náš Houbový děda. Popřejte mu spolu s námi hodně zdraví a málo samoty. Popřejte mu, aby jeho duňka byla hodná a vlídná a aby pro něho měla alespoň jeden pěkný úsměv. Toto zamyšlení nebude končit číslem konta na Nadaci pro Houbového dědu. V jeho případě jsou peníze opravdu jen hodně abstraktním pojmem.

1 403 x shlédnuto
Milan Dvořák
About Milan Dvořák 270 Článků
Milan Dvořák je aktivní cestovatel již od mládí. A to už je setsakramentsky dávno 8-) Žil a pracoval v Jižní Koreji a USA. Aktivně procestoval především Asii, přidal k tomu něco z Ameriky a Afriky. Evropa se nepočítá. Rád fotí a filmuje. Zakladatel Poutníka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.