Milán Mistra Leonarda

 

Když pak nadešla ta chvíle, posadil se s apoštoly za stůl. Tehdy jim řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět. Říkám vám, že už ho neokusím, dokud nedojde naplnění v Božím království.“

Evangelium podle Lukáše 22:14–16

Leonardo2
Působení Leonarda da Vinci v Miláně připomíná jeho pomník na Piazza della Scala.

Poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky den před jeho umučením, jak ji líčí evangelia, patří k nejčastěji reprodukovaným scénám v historii výtvarného umění. Bezpochyby nejslavnější zobrazení je dílem Leonarda da Vinci, jednoho z nejproslulejších umělců světa. Malbu vytvořil pro své patrony Beatrici dʼEste a Ludovica Sforzu, na jehož pozvání přišel v roce 1482 do Milána z Florencie. Poslední večeře vznikala pod jeho rukama na stěně refektáře dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie v letech 1495–1498.

Leonardo1
Leonardův kůň stojí před milánským hipodromem, zajímavou stavbou z 20. let minulého století, který dodnes patří k prestižním evropským závodištím

Když se po třech letech práce objevilo na stěně refektáře dílo o rozměrech 4,6 × 8,8 m, oněměli dominikánští mniši nejen kvůli této ohromující velikosti úžasem. V jejich jídelně se zjevil stůl Ježíše Krista s dvanácti apoštoly v tak realistické, živé a plastické podobě, že měli pocit, jako by si mohli ukrojit kousek chleba z jeho tabule. Mniši znali předchozí verze legendární scény, jež se ale s Leonardovou shodovaly jen v námětu a počtu zachycených osob. Zatímco v tradičním pojetí sedí apoštolové strnule u stolu a Jidáš je poněkud stranou, Leonardovo vyobrazení navzdory tragickým okolnostem dýchá životem, je v něm drama, vzruch i napětí. Malíř zachytil okamžik, kdy Kristus pověděl apoštolům, že ví o zradě jednoho z nich. Učedníci o této šokující zprávě diskutují. Někteří ujišťují o své nevinně, další se dohadují, koho má Kristus na mysli. Leonardo mistrně zachytil jejich gesta i mimiku, jimiž provázejí své zděšení. Rozčileně se zvedají ze židlí, s překvapením pohybují rukama, nahněvaně se dívají. Jen Jidáš se na nic neptá, zlobně pozoruje ostatní a v jakémsi studném záklonu se od Krista odtahuje, vědom si toho, že se o jeho činu dozvěděl. Malba je výjimečná tím, že je velmi lidská. Leonardo studoval mimiku a fyziognomii, i proto jeho postavy působí tak věrohodně. Navíc každý prvek malby, ať už pohledy apoštolů či jejich ruce, směřují pozornost diváka k ústřednímu bodu celé kompozice, jímž je Kristova hlava. Poslední večeře je mistrovskou malbou i díky neuvěřitelné perspektivě. Autor ji začlenil do reálného prostoru refektáře: světlo dopadá na apoštoly z té strany, na níž jsou v jídelně okna. A světlo v oknech namalovaných na pozadí obrazu vytváří svatozář kolem Ježíšovy hlavy a prodlužuje pohled do nekonečna.

Leonardo3
Kostel dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie je stále v obležení turistů. Termíny na prohlídku proslulé Leonardovy Poslední večeře jsou vyprodány dlouho dopředu

Za druhé světové války klášter silně poškodilo bombardování, stěna s Poslední večeří ale jakoby zázrakem zůstala neporušená, byť již v té době byla ve velmi zchátralém stavu. Působivý výjev totiž Leonardo namaloval temperami s olejem na zaschlý sádrový štuk, zatímco běžně umělci vytvářeli fresky na vlhkou omítku. Experiment se bohužel neosvědčil, malba se začala ve vlhkém prostředí brzy odlupovat a už sto let po svém vzniku byla popisována jako zničená. Po opakovaných restaurátorských pracích již ztratila 80 % původních barev. Naposledy prošla generální opravou v letech 1977–1999. Poslední večeři si může najednout prohlížet jen omezený počet lidí po dobu 15 minut, proto je návštěva možná jen po předchozí rezervaci. Od roku 1980 je Santa Maria delle Grazie s proslulou malbou zapsána na prestižním seznamu Světového dědictví UNESCO.

Leonardo v době svého prvního milánského pobytu vytvořil také skici pro kolosální sochu koně. Úkolem vytvořit největší jezdeckou sochu na světě na počest svého otce Francesca ho pověřil Ludovico Sforza. Leonardo víc než 16 let kreslil koně ve vévodových stájích. Zároveň se zabýval možnostmi, jak se technicky vypořádat se složitým a náročným projektem. Vzhledem k velikosti díla musela být socha odlita tak, aby její plášť byl co nejtenčí. Leonardo nakonec vytvořil 8 m vysoký hliněný model. Než se ale podařilo nashromáždit potřebné množství bronzu, Milán se dostal do konfliktu s Francií a vévoda veškerý materiál použil na výrobu kanonů. Ještě hůř skončil hliněný model, jehož se údajně zmocnili francouzští lukostřelci a používali ho jako terč.

Leonardo4
Biblioteca Ambrosiana zpřístupňuje Codex Atlanticus veřejnosti v posledních šesti letech postupně formou krátkodobých tematických výstav

Zapomenutý příběh Leonardova koně ožil až v 70. letech minulého století, kdy se do rukou amerického důchodce Charlese Denta z Pennsylvánie, původně pilota United Airlines, dostal článek v časopisu National Geographic. Nadšeného celoživotního obdivovatele Leonarda da Vinci a sběratele středověkého a renesančního umění zaujal článek o Mistrových skicách koně, které byly objeveny v knihovně v Madridu. Dent se rozhodl Leonardovu myšlenku po půl tisíciletí dotáhnout do konce, a tím tomuto geniálnímu umělci složit hold. Založil nadaci a rozprodával kousky ze své sbírky, až shromáždil peníze na vytvoření sochy. Spolupracoval s historiky, odborníky na odlévání do bronzu, architekty a statiky. Sochařka Nina Akamu měla k dispozici mnoho skic koní, které Leonardo načrtl. Studovala také iberské koně v Andalusii, kteří byli oblíbeným plemenem ve stájích Sforzova dvora v pozdním 15. stol. Leonardovy poznámky totiž nebyly systematické a žádná kresba nezobrazovala konečnou podobu jezdecké sochy. Akamu tak měla určitý prostor pro interpretaci Leonardova návrhu. Vytvořila třímetrovou hliněnou předlohu jako vzor pro zhotovení konečného modelu. Dočkal se jí ještě i Charles Dent, po jehož smrti pak v ambiciózním úkolu pokračovali jeho přátelé v nadaci. Stejně jako Leonardo řešili problém, jak udržet 12 tun bronzu na dvou nohou koně. Do jeho těla proto vestavěli armaturu ze tří tun nerezové oceli, kterou vyvedli kopyty obou nohou a ukotvili do podstavce. Konstrukce do něho přenáší hmotnost sochy a zajišťuje stabilitu koně při případném zemětřesení nebo silném větru. V roce 1997 Nina Akamu zhotovila model, podle něhož slévárna v New Yorku odlila po částech olbřímí sochu skoro osmimetrového koně. Některé z 60 dílů měly rozměry kolem metru čtverečního, jiné ale třeba jen velikost ucha. Svařeny byly do sedmi částí, které byly přepraveny přes moře a sestaveny v Miláně. Půl tisíciletí po zkáze původního Leonardova hliněného modelu se v roce 1999 při pompézní slavnosti na milánském dostihovém závodišti Ippodromo di San Siro užaslým hostům zjevil Leonardův kůň na podstavci z bílého kararského mramoru jako americký dar Itálii.

Leonardo5
Codex Atlanticus uchovávaný v milánské knihovně Ambrosiana obsahuje i jedny z prvních Leonardových náčrtků nových válečných strojů a zbraní

Další díla slavného Leonarda jsou k vidění v galerii Pinacoteca Ambrosiana a knihovně Biblioteca Ambrosiana, která je jednou z nejstarších knihoven na světě otevřených veřejnosti. Najdeme zde plátno Podobizna hudebníka a také Codex Atlanticus, nejrozsáhlejší kolekci Leonardových kreseb a spisů. Na více než 1100 stranách shromažďuje jeho práce z let 1478–1519. Jde o skici a přípravné kresby, matematické výpočty, náčrty z astronomie a optiky, filozofické úvahy i kuriozní či futuristické projekty vynálezů, například hydraulické pumpy, padáku nebo válečných strojů.

Fragmenty nádherných Leonardových stropních maleb zdobí místnost Sala delle Asse na hradě Sforzů (Castello Sforzesco). Velikán Leonardo nemůže chybět ani v milánském Muzeu vědy a techniky, jež je největší institucí tohoto druhu v Itálii a nese jeho jméno. Sídlí v olivetánském klášteře z 16. stol. a mj. představuje různé Leonardovy vynálezy. V Miláně Leonardo prakticky využil i své technické nadání. Na výzvu Ludovica Sforzy zdokonalil systém zdymadel na zdejší síti vodních kanálů, a tím vyřešil problém s rozdílnou výškou jejich hladiny. Skici, které nakreslil, jsou dnes uloženy v muzeu Navigli.

Leonardo6
Poslední večeře

V roce 1499 byli Sforzové z Milána vypuzeni Francouzi a Leonardo da Vinci se vrátil do Florencie. V Miláně ještě působil v letech 1506–1513, ve dvou obdobích tak strávil ve městě celkem 25 let, která patří k nejplodnějším v jeho životě. Výsledky Leonardovy práce se nacházejí na mnoha místech světa. Ve městě, kde je skutečně vytvořil, však dílo všestranného renesančního génia nabývá jakési vyšší hodnoty. A obrovský zájem návštěvníků o ně potvrzuje, že i po půl tisíciletí zůstává stále živé a nepřestává fascinovat.

www.zemesveta.cz

2 323 x shlédnuto
Země Světa
About Země Světa 22 Článků
Články z časopisu Země Světa

1 Zpětné odkazy & Pingbacks

  1. Paragliding v Maroku 2016 (díl 1) – Poutník

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..