Zmar a zrod

 

Blízkost kolizní zóny mezi euroasijskou a africkou litosférickou deskou měla pro portugalskou metropoli osudový význam. Otřesy půdy provázely Lisabon po celou dobu jeho existence. První velké, hodnověrně zaznamenané zemětřesení postihlo město roku 1344, další v roce 1531. V rozmezí 14.–17. století hovoří historici celkem až o šestnácti zemětřeseních různé intenzity. Ale to dodnes největší přišlo o svátku Všech svatých v roce 1755.

Náměstí Marques de Pombal
Náměstí Marques de Pombal

Docela souvislá zástavba na břehu Teja je přímo v samém centru města přerušena rozlehlým, téměř čtvercovým náměstím nesoucím jméno Praça do Comércio. Když jsem byl před sedmadvaceti lety v Lisabonu poprvé, sloužilo náměstí jako jedno velké parkoviště. Auta se tísnila namačkána na sebe v hustých řadách a uprostřed z nich vyčníval monumentální pomník s jezdeckou sochou krále Josého I. Dnes tu není po autech ani památky, ale o to více jako by na prostranství, jehož jedna strana měří skoro 200 m, vynikala osamocenost krále, kterého vláda moc nezajímala, symbolicky otočeného k svému hlavnímu městu zády – José ho opustil, když ho nejvíc potřebovalo, a vrátil se necitlivě až o svých narozeninách po 20 letech právě kvůli pompéznímu odhalení tohoto pomníku od Machada de Castro. Ostatní kulisy jsou i po letech stejné – za králem velkolepý Arco do Triunfo, klasicistní triumfální oblouk podle pařížského vzoru a jedinečný vstup do čtvrti Baixa, před králem široké schodiště záhadně se nořící do vod Teja mezi dvěma bílými sloupy. Jako by tu něco chybělo. A chybí – královský palác, jehož bylo dnešní náměstí až do 1. listopadu 1755 nádvořím. I proto se pro ně stále používá rovněž prosté pojmenování Terreiro do Paço, palácové nádvoří.

Královský palác Paço da Ribeira na dobovém vyobrazení
Královský palác Paço da Ribeira na dobovém vyobrazení

Svátek Všech svatých připadl v roce 1755 na krásnou slunečnou neděli. Lidé byli v kostelech, služebnictvo v bohatých domácnostech vařilo oběd. Ve světle následujících chvil není podstatné, v kolik hodin přesně, různé prameny se v tomto údaji rozcházejí o několik desítek minut, ale mezi devátou a desátou hodinou se najednou zatřásla zem. Během necelých deseti minut třikrát a s neuvěřitelnou intenzitou. Slabší záchvěvy se pak opakovaly skoro celý den, pokračovaly i v následujícím týdnu a pak s většími časovými odstupy ještě skoro rok. Tyhle slabší otřesy už příliš škody nenadělaly, daleko horší bylo to, co přišlo krátce po tragické desetiminutovce a dílo zkázy dokonalo. Nejprve to byly požáry vzniklé z roztopených kamen a pecí ve zhroucených domech, jež ve městě zuřily nekonečných pět dnů. A po požárech, když už byli vyděšení lidé, kterým se podařilo přežít seismické vlny, na volných prostranstvích u vody, přišly po půl hodině právě z této strany vlny vodní – tsunami. První vlna prý byla šestimetrová, některé z dalších vysoké snad až dvojnásobně, těžko dnes přesně říci. Stejně tak už není významné, zda voda tehdy zasáhla do vnitrozemí až k dnešnímu náměstí Rossio, jak se tvrdilo dříve, či zda byla oblast spláchnutá vlnami menší, jak se domnívají někteří současní seismologové. Podstatný byl výsledek – jedno z největších evropských měst své doby zničené asi ze čtyř pětin a tisíce obětí na životech. Ani v tomto údaji nepanuje shoda, protože se významně liší už odhady, kolik měl Lisabon v době katastrofy obyvatel – sahají od 150 až po 275 tisíc. Proto i odhady mrtvých kolísají. Někde se lze dočíst snad až o 100 000 obětech, což je asi opravdu přehnané, dnešní odhady se vesměs pohybují v rozmezí 10 000–30 000 obětí, což i tak je číslo nepředstavitelné.

Slavný výtah Elevador Santa Justa
Slavný výtah Elevador Santa Justa

Epicentrum zemětřesení, jehož síla se odhaduje podle současných měřítek až na devět stupňů Richterovy škály nebo jen o pár desetin méně, leželo v Atlantiku něco přes 200 km jihozápadně od Lisabonu. Vzhledem k jeho obrovské energii ale dnešní seismologové uvažují o tom, že ve skutečnosti šlo o kombinaci několika zemětřesení na několika zlomech včetně toho, který probíhá pod ústím Teja nedaleko portugalského hlavního města. To by mohlo vysvětlovat také zdánlivě nepochopitelnou skutečnost – centrální část Lisabonu byla zemětřesením zasažena daleko vážněji než některá místa ležící západně od města, tj. blíže k atlantskému epicentru, jako třeba Belém. Právě tam pobýval v okamžiku zemětřesení král José I. s rodinou, což ho zachránilo, protože lisabonský královský palác shořel v sutinách a spolu s ním i 70 000 svazků v zámecké knihovně či díla takových umělců jako Tizian nebo Rubens. S králem byl v Belému i jeho premiér Sebastião José de Carvalho i Melo, pozdější markýz de Pombal. Zatímco král začal po zemětřesení trpět klaustrofobií, žil ve stanovém městečku a do Lisabonu se vrátil až po zmíněných 20 letech, Pombal začal okamžitě organizovat obnovu země pod slavným heslem „pohřbíme mrtvé a postaráme se o živé“. Prosadil pohřbívání obětí do hromadných hrobů, pro katolickou církev nepřijatelné, leč z hygienicko-epidemiologického hlediska mimořádně účinné. Zavedl trest smrti pro ty, kteří rabovali v troskách. Povolal architekty a začal stavět nový Lisabon. Během necelého roku byla část města obnovena, především rovinatá oblast mezi zničeným královským palácem a dnešním náměstím úředně zvaným Praça Dom Pedro IV, jemuž ale málokdo řekne jinak než Rossio. Vznikla tak čtvrť Baixa, doslova Dolní město, někdy nesoucí oprávněný přídomek Pombalina, vybudovaná moderním způsobem na půdorysu vzájemně kolmých ulic. A co víc, nové třípatrové stavby byly jako první na světě vyztužovány proti zemětřesení, když otřesy simulovaly pochodující vojenské jednotky. Pombalovi patří ještě jedno zajímavé prvenství. Do každé portugalské farnosti nechal rozeslat dotazník, v němž ho zajímalo, zda se psi a další zvířata chovali před katastrofou divně, zda voda ve studních stoupala nebo klesala, kolik se zřítilo domů apod. Právem tak můžeme Pombala spojovat i se základy moderní seismologie.

Triumfální oblouk na náměstí Praça do Comércio
Triumfální oblouk na náměstí Praça do Comércio

V souvislosti s Pombalem se ale sluší doplnit ještě několik dalších informací. Tento ambiciózní a schopný muž, který si dobře uvědomoval problémy své země a navzdory koloniálnímu bohatství její zaostalost vůči jiným západoevropským státům, byl hlavní postavou vlády Josého I. prakticky hned od jeho nástupu na trůn v roce 1750, kdy byl jmenován ministrem zahraničí. Postupně se stal ztělesněním osvícenského absolutismu v Portugalsku a provedl, zaštítěn autoritou krále, řadu reforem v části portugalské společnosti nepopulárních – od zrušení otroctví přes reformu státních financí a daní až po vyhnání jezuitů ze země. V tomto smyslu také šikovně využil živelné katastrofy z roku 1755 k posílení své pozice a prosazení svých reforem. Dodnes nejasná je jeho účast na zřejmě fingovaném atentátu na krále Josého v roce 1758, po níž se drastickým způsobem vypořádal se svými odpůrci v řadách portugalské šlechty, kteří byli z organizace atentátu obviněni. Hvězda všemocného muže, jenž si postupně vyrobil mnoho zavilých nepřátel, zhasla v okamžiku, kdy v roce 1777 zemřel José I. Na trůn nastoupila jeho dcera Marie I. společně se svým manželem a zároveň strýcem Petrem III., který jí ale ochotně většinu vladařských povinností přenechal. Marie byla velmi zbožná, silně ovlivněná jezuity a Pombala neměla v lásce. Už osm dnů po smrti svého otce přijala Marie Pombalovu rezignaci a uvolnila ho ze všech úřadů. Nepřátelům bývalého premiéra to však nestačilo. Nejen, že dosáhli zrušení mnoha jeho opatření, ale začali stále silněji útočit i na Pombala osobně. Navíc byli propuštěni z vězení údajní spiklenci připravující atentát na Josého I. Pombal byl obžalován z řady zločinů, a i když královna vzhledem k jeho věku odmítla, aby byl popraven, přišel markýz o většinu svého majetku a bylo mu zakázáno přiblížit se ke dvoru na méně než dvacet portugalských mil. Hned následujícího roku 1782, několik dnů před svými 83. narozeninami, ponížený Pombal zemřel.

Třída Rua Augusta
Třída Rua Augusta

Dnes je markýz Pombal považován za jednu z velkých postav portugalské historie. Byl to on, který svými reformami zasadil katolickému kléru a tradicionalistické šlechtě rány, z nichž se tyto skupiny nikdy zcela nevzpamatovaly, což otevřelo cestu k sociálním reformám a nástupu buržoazie v zemi. Markýzovo jméno nese rušné kruhové náměstí, z něhož vybíhá široká třída Svobody (Avenida da Liberdade) směrem k Praça dos Restauradores, Rossiu a čtvrti Baixa. Pombal se tím směrem dívá z 36 m vysokého sloupu uprostřed náměstí. Alegorické postavy u paty sloupu představují jeho reformy, stojící markýz má po boku mohutného lva, symbol moci. Současný náhled na jeho osobnost dokumentuje i fakt, že markýzovo jméno obdržela v roce 1998 také stanice metra pod náměstím, do té doby nesoucí název Rotunda.

www.zemesveta.cz

2 961 x shlédnuto
Země Světa
About Země Světa 22 Článků
Články z časopisu Země Světa

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..