V lisabonské čtvrti Belém se nalézá řada zajímavých památek. Odcházel jsem z Belémské věže po nábřeží východním směrem ke Klášteru svatého Jeronýma. Nešel jsem k němu přímo, protože jsem věděl, že po 800 metrech musím narazit na zajímavou stavbu. Co stavbu, přímo na betonovou loď. Ale první dojem byl úplně jiný.
Kráčíte po nábřeží řeky Tejo, obhlížíte zaparkované lodě a najednou se před vámi objeví monument, který mi okamžitě připomněl Prahu v jejím složitém období poloviny 20.století. Někteří snad vědí, že na Letné nestálo vždycky kyvadlo, ale v minulosti po relativně krátkou dobu místo „zdobila“ socha Stalina, které se lidově přezdívalo Fronta na maso. V té době se jednalo o největší skupinové sousoší v Evropě. Za krvavým diktátorem v řadě stály zástupy lidu československého a sovětského. A najednou jste v dalekém Lisabonu a před sebou máte mohutnou betonovou plachetnici, na jejíž přídi se hrdě tyčí Jindřich Mořeplavec držící model karavely (plachetnice) a mapy. Za ním po obou stranách plastiky je zástup významných postav portugalské historie z období zámořských objevů. Mohlo by se zdát, že mé přirovnání je zbytečně kruté, ale ve skutečnosti tomu zase tak není.
Pomník byl původně postaven pro propagandistickou výstavu „Portugalský svět“ ministerského předsedy Antónia Salazara v roce 1940. Památník byl nakonec v roce 1958 rozebrán, aby jen o dva roky později byl znovu postaven k pětisetletému výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Salazar je značně kontroverzní historickou postavou, které si ale vlastní obyvatelé poměrně cení (bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších Portugalců). Zjednodušeně lze Salazara považovat za autokratického vládce balancujícího na hraně diktátorství a snahy zachovat se neutrálně v Evropě v době II.sv.války. To s sebou pochopitelně neslo rozhodnutí, která svobodný svět nevítal. Z tohoto pohledu je pochopitelně samotný motiv památníku naprosto neškodný.
Hlavní postavou památníku je Jindřich Mořeplavec (1394-1460), jehož úsilí bylo klíčové pro objevení Madeiry (1418), Azorských ostrovů (1427) či Kapverd (1444). Průnik kolem mysu Búdždúr (1434, na pobřeží dnešní Západní Sahary) vedlo k zahájení průzkumu západního pobřeží Afriky. V jeho osobě se kombinovaly náboženské, politické, vědecké a ekonomické zájmy, které vedly k nastartování století důležitých zámořských objevů. Pro tyto účely vybudoval v Sagresu Námořní akademii, kde se také začaly stavět lodě pro uskutečnění jeho plánů. Průzkum afrického kontinentu se nezastavil ani po jeho úmrtí, Mysu dobré naděje bylo dosaženo 28 let po jeho smrti. Na Monumentu Objevitelů tak za Jindřichem Mořeplavcem stojí ve dvou zástupech 32 postav, z nichž některé jsou světově známé dodnes, jako např. Vasco da Gama (mořská cesta do Indie), Bartolomeu Dias (obeplutí Mysu Dobré Naděje), Fernão de Magalhães (první cesta kolem světa), Luís Vaz de Camões (básník) či mnoho dalších mořeplavců, kartografů, šlechticů, mnichů či kronikářů a cestovatelů. Ze zadní strany pak památník připomíná meč královského rodu z Avisu. Před touto stranou památníku se nachází mohutná mozaiková dlažba mapy světa s vyznačenými letopočty jednotlivých zámořských objevů. Mozaiku dostal Lisabon darem k druhé výstavbě památníku v roce 1960 od Jihoafrické republiky. Lámal jsem si hlavu, co jí k tomu mohlo vést, přeci jen mi to přišlo trochu divné. Nakonec jsem usoudil, že důvod bude asi jednoduchý. V té době byl režim v obou zemích poněkud „nestandardní“, takže je zřejmé, že se státy s takovým osudem alespoň podporovaly navzájem.
Památník je 56 metrů vysoký a je možné se na jeho úzkou střechu dostat. Rychle to jde výtahem, je ale možné využít i schodů. Ze střechy je pak úžasný výhled na celý Belém včetně Kláštera jeronymitů a Belémské věže. Jistě i výhledy na řeku Tejo s mostem 25.Dubna se vám budou moc líbit.
