Volterra

 

„…Tady už neobjevíme ani náznak toskánské lehkosti a grácie, zato však převládá zasmušilá pochmurnost a tragická trpkost opuštěné, zapomenuté země. Po dlouhé kilometry nevidíme stavení, nespatříme půvabnější skupinu stromů, nepotkáme člověka,“ popsal kdysi Jaromír Neumann svůj dojem z okolí Volterry, které mu připomínalo „obrovité vlny rozbouřeného moře, jež náhle zkamenělo“ a nad nímž Volterra „s hrdou vznešeností“ shlíží pyšně na příchozího…

volterra2vDnes, o půlstoletí později a bez básnické nadsázky, nás vznešená Volterra vítá spíše motanicí serpentin a hned nato starostmi, kde před hradbami neprůjezdného centra zaparkovat, ale i tak z jejích sevřených uliček dýchá atmosféra dávných dob. Není divu – slavná etruská metropole, stísněná na temeni mohutného kopce, má i s osídlením v údolí necelých 11 000 obyvatel a sama, za dvě a půl tisíciletí existence, ze svých hradeb moc daleko nevykročila.

Na rozdíl od řady jiných měst se nemůže pochlubit dramatickým příběhem o svém založení ani jeho „zaručeně přesným“ letopočtem. Pod původním jménem Veláthri, jak ji znaly i řecké prameny, vznikla spojením několika starších osad, které existovaly už v 8. stol. př. n. l. Svědčí o tom množství nálezů z okolních hrobů. Do jaké míry byli právě Etruskové (a zda hlavně oni) původci a nositeli této tzv. villanovské kultury, je stejně záhadné jako sám jejich původ. Víme o nich hodně, a přece ne dost na přesvědčivou odpověď. Stejně záhadným zůstal i jejich jazyk.

Patrně už v 6. stol. př. n. l. se Veláthri stalo důležitým článkem tehdejšího spojeneckého svazku 12 etruských měst a bylo opatřeno pevnými hradbami. I přes etnickou a jazykovou odlišnost byla celá Etrurie stále více vtahována do římských záležitostí a vlivu. Je všeobecně známo, že nejméně tři ze šesti Romulových nástupců na trůnu byli Etruskové a právě svržením posledního z nich v roce 510 př. n. l. vznikla v Římě republika. Vzájemné soupeření se však střídalo s obdobími spolupráce a nakonec, v roce 90 př. n. l., bylo obyvatelům Veláthri uděleno římské občanství.

volterra4vPo dlouhá staletí těžila prosperita Volterry z bohatých nalezišť stříbra a mědi a z těžby alabastru v blízkém okolí, nicméně její poloha daleko od moře a důležitých komunikací ji pomalu odsunovala do role provinčního města. A to do té míry, že z doby císařství o ní nemáme téměř žádné zprávy. Snad až období raného křesťanství jí vrátilo něco z původního významu – pocházel odtud sv. Linus, první nástupce sv. Petra na papežském stolci, a již v 5. stol. zde bylo zřízeno biskupství. A další rozvoj přišel ve vrcholném středověku.

Nicméně zde jako bychom kopírovali osudy leckterého jiného toskánského města: zprvu nadvláda Langobardů a Franků, pak dlouhá období vlády místních i cizích feudálů a nekonečné boje o investituru mezi guelfy a ghibelliny, reprezentovanými zde hlavně rodinami Belfortiů a Allegrettiů. K tomu občas i přímé rebelie – despotický biskup Galgano Pannocchieschi byl v roce 1170 dokonce zavražděn přímo v dómu. Více jak dvě století byla Volterra víceméně samostatnou republikou, obratně lavírující mezi oběma stranami, ale od 14. stol. sílící vliv Florencie nakonec vyústil v přímou anexi. Tragický rok 1472, kdy Florenťané dobyli vzpurné město a srovnali se zemí většinu tehdy obvyklých obytných věží, si místní připomínají dodnes. Součásti Toskánského velkovévodství pak byla Volterra až do připojení k Itálii v roce 1860.

Jestliže máme co činit s městem, které se zachovalo ve své historické podobě, co nám vlastně nabízí k vidění?

volterra5vPředně pozůstatky rozsáhlé akropole s vlastními hradbami, před lety pečlivě prozkoumané, ale dnes chráněné vegetací městského parku. Odkryté jsou zbytky hlavních budov včetně dvou chrámů a několika cisteren. Město přimykající se těsně k akropoli bylo pohlceno pozdější výstavbou, ale zub času nezdolal jeho hradby, vybudované ve 4. stol. př. n. l. z mohutných kamenných bloků v délce více než 7 km. Dvě mohutné brány dodnes střeží vjezd do města a mohou posloužit i jako názorná ukázka raného užití klenby; její znalost Etruskové získali zřejmě odkudsi z Východu a byli to právě oni, kdo ji předali Římanům.

Z římského období se zachovaly především zbytky divadla, jehož půlkruhové hlediště bylo po řeckém způsobu zahloubeno do svahu na severní straně města, ale charakter města samotného pak určil hlavně středověk.

Z té doby pochází především románská katedrála, stojící na místě starokřesťanského chrámu Panny Marie založeného v souvislosti s ustavením biskupství v 5. stol. Její dnešní podoba ze 12. a 13. stol. vykazuje typickou zálibu v nápadném architektonickém členění fasád (liché arkády a obloučkový vlys) a střídání bílého a tmavého kamene v horizontálních pruzích, jak je známe i z dalších staveb oné doby v Toskánsku a Lombardii. Podobně je tomu i v případě osmibokého baptisteria stojícího opodál. Interiér chrámu byl během staletí obohacen o řadu renesančních a barokních doplňků, ale jeho ráz je také románský… pokud přehlédneme, že v tomto případě jde o výsledek pronikavé restaurace památky v 19. stol.

Co však návštěvníkům bere dech, to jsou četné gotické domy strmící nad úzkými uličkami přepaženými klenutými pasy (Fonti San Felice) a samozřejmě i středověký ráz hlavního náměstí (Piazza dei Priori), obklopeného mohutnými gotickými paláci včetně budov městské samosprávy (Palazzo dei Priori, Palazzo Pretorio ad.). Jsou opatřeny cimbuřími a věžemi a z toho, co víme o věčných půtkách mezi místními rodinami, si můžeme doplnit, že věže nesloužily jen k okrase nebo jako výraz sebevědomí svých uživatelů. Ale ani Medicejové nelenili, jak dokládá jejich Fortezza Medicea na východní straně někdejší akropole, typická renesanční pevnost na víceméně pravidelném čtyřúhelníkovém půdorysu s nárožními věžemi, vybudovaná za Lorenza Magnifica v letech 1472-1474 přestavbou gotického hradu ze 14. stol.

volterra3vDalší staletí nepřinesla městu změny, jež by se výrazně projevily v charakteru jeho centra, avšak rostoucí zájem o historické dědictví probudil zájem o etruské památky v okolí. Ten vedl už v roce 1761 ke vzniku jednoho z nejvýznamnějších muzeí etruské kultury vůbec (dnes v Palazzo Guarnacci), ale Volterra se může pochlubit také bohatou obrazárnou a historickými sbírkami (v Palazzo Minucci-Solaini). Zajímavou sbírku obrazů vlastní i starý biskupský palác (Museo diocesano dʼarte sacra) a v kraji proslulém zpracováním alabastru bychom neměli opomenout ani tzv. Ecomuseo dell’Alabastro v paláci naproti městské obrazárně.

Ale není to jen obdivuhodný soubor památek, který nás nakonec přiměje usednout ke sklence chianti před hospůdkou nad hradbami „srostlými se skalami na okraji propasti“, jak je popsal v úvodu zmíněný autor. Výhled do okolní krajiny, podobající se „obrovitým vlnám rozbouřeného moře“, rozhodně stojí za to.

872 x shlédnuto
Země Světa
About Země Světa 22 Článků
Články z časopisu Země Světa

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..